Navigace

Obsah

Vytváření návyků

 

Návyky

K pravidelnosti a každodennosti života v mateřské škole patří vytváření hygienických, sebeobslužných a společenských návyků (zvláště pak zdvořilostních, které jsou v současné době velmi podceňovány). Pod rouškou vznešenějších cílů mateřské školy jsou často považovány za banální záležitost. Podle některých názorů nemá jejich nácvik s učením nic společného. Mnohdy se automaticky předpokládá, že je děti již ovládají, případně je nějak zvládnou. Jsou to však úkony, které rozvíjejí přirozenou dětskou touhu po samostatnosti. Děti získávají prostřednictvím těchto činností větší zručnost a senzomotorickou kontrolu. Učí se překonávat nepříjemné překážky a samy se o sebe postarat. Zbavují se své závislosti na dospělých a získávají vyšší sebevědomí. Návyky chrání zdraví dětí a přispívají k uspokojování jejich potřeb. Úkony, které jsou v důsledku stálého opakování prováděny přesně, úsporně, téměř bez vědomé kontroly, umožňují dítěti uvolnit čas a energii pro další aktivity, především pro hru. 

Vytváření dovedností a návyků je v tomto věku dítěte jedním z nejdůležitějších úkolů, které mateřská škola plní.  

Na začátku školního roku se nejvíce projeví, co mají děti již zažité nebo co přes prázdniny zapomněly. Přicházejí i nové děti různého věku a i s různou úrovní návyků a dovedností v osobní hygieně, oblékání, jídle, v dodržování společenských pravidel.

Jak u nás probíhají některé pravidelně se opakující činnosti, které dávají nejvíce příležitostí tyto dovednosti získat?

 

Stolování

Vedeme děti k dodržování základních společenských pravidel při jídle.
 

Hygiena

Na WC si chodí děti samostatně, ne organizovaně. Občas některým dětem připomeneme, že by tuto místnost měly navštívit.
Mytí rukou je činnost, která se provádí určitým způsobem. Nestačí je držet pod proudem vody. Také pustit přiměřené množství  je už dovedností. Potom následuje utírání rukou - ne do sebe, ale do ručníku, který je potom třeba pověsit. 
Po jídle si děti čistí zuby. Jde tu hlavně o vypěstování návyku a správného postupu při čištění.
K osobní hygieně patří i dovednost používat kapesník. 
 

Oblékání

Již nástup dítěte do MŠ předpokládá částečnou samostatnost i v oblékání. Předpokladem je mít vhodné oblečení a obuv.
Svetry a mikiny s malým otvorem pro hlavu, špatně fungující zipy u bund, úzké ponožky, rukavice, špatně se nazouvající  boty, zavazovací čepice a boty, které mají tenké tkaničky - zatažené uzle se těžko rozvazují... Problémem bývají prstové rukavice u těch , kteří je sami neumějí obléci. V kapse bundy by měl být kapesník. 
 

Úklidové činnosti

Zvláště pro nově příchozí děti bývají úplnou novinkou. K poznání, že každá věc má svoje místo, na které se musí vrátit (a musím to udělat já sám), je opravdu dlouhá a nesnadná cesta.

 




Vše, co se dítě v sebeobsluze naučí, přispívá k podpoře jeho sebedůvěry, k lepšímu přizpůsobení nejrůznějším situacím. Míra samostatnosti je jedním ze znaků dosažení určité úrovně vyspělosti dítěte. Samostatnost se neprojevuje jen v praktických činnostech spojených se sebeobsluhou, ale i v jednání s vrstevníky i dospělými.               

První zatěžkávací zkouškou bývá vstup do mateřské školy, další pak do základní školy. Tím, že dítěti v dobré víře některé situace ulehčujeme, mu vlastně připravujeme pozdější nepříjemné zážitky. V podstatě platí zásada "nedělat za dítě to, co je schopno udělat samo". 
Ten, kdo se snaží děti něco naučit, je vychovatelem.
Ten, kdo se od této role distancuje, se chová jako sluha.

 


 

A  nakonec známý příběh plně vystihující atmosféru v šatnách mateřských škol zvláště v zimním období. 

Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba zpoceni sedli, chlapeček se podíval na boty a říká:“ Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně.“ 

Paní učitelka se také podívala, a skutečně, boty byly obuty obráceně. Zachovala klid a boty s menší námahou znovu sundala a opět je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu.

Potom se chlapeček podívá na boty a říká: “To ale nejsou moje botičky.“

Učitelka zase botičky sundala. Když byly boty dole, povídá chlapeček: „To jsou botičky mýho brášky. Maminka říká, že je mám nosit taky.“

Učitelka už nevěděla, jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot. Když mu po té úporné práci pomáhala do kabátu, tak se zeptala: „Kde máš rukavičky?“

Chlapeček odvětí: „Rukavičky mám nacpané v botičkách.“