O dětské úzkosti

Úzkostnost je určitý osobnostní rys, který ovlivňuje řešení situací a spolupodílí se na vzniku stresových situací. Někdy se také označuje jako "strach z ničeho", na rozdíl od strachu skutečného. Úzkost bývá spojena s představou nebezpečí nebo nepříjemnosti bez určité podoby. Úzkostné povahové rysy mohou být dědičné, ale i získané. V žádném případě bychom neměli brát tento stav jako neměnný. Co proti úzkosti dělat?

Měli bychom si uvědomit, že každé dítě může občas prožívat strach a nejistotu, protože svět dospělých pro ně bývá složitý. To je ale do jisté míry vývojová přirozenost, zkušenost, kterou dítě musí projít. Úlohou dospělého přitom je dodávat na této cestě zrání jistotu, nikoli neúměrně dítě chránit.

Nejlepší prevencí pozdějších úzkostných reakcí je vystavování dítěte přiměřené sociální zátěži. Říká se tomu "sociální otužování". To není totéž co "hodit do vody". Děti musejí při svých samostatných krůčcích do velkého světa dospělých cítit rodičovskou podporu, radost z každého posunutí hranice směrem ke smělosti.

Zásadně se nevyhýbáme návštěvám. Od útlého dětství učíme dítě, že se od nás může vzdálit s babičkou, dědou, či tetou na celý den a že může úplně klidně v jejich rodině přespat. Možná, že nás to bude stát trochu přemáhání, protože si nejsme jistí, jestli babička všechno zvládne. Víme, že dítě je zvyklé na nás, že určité věci děláme zažitým způsobem a že jinde to bude jiné....

Čím dříve ale začneme pěstovat tyto sociálně adaptační mechanismy, tím lépe dítě připravíme na běžnou životní realitu a na zvládání stresových situací. Dítě se postupně naučí řešit problémy a rychle pochopí, že je-li někdo jiný než "domácí člověk", ještě to neznamená, že je špatný.

Další prevencí úzkostných reakcí je důsledná výchova a vedení dítěte k respektování jistých pravidel a řádu. Pokud to ve čtyřech letech ještě neumí, bude školku pravděpodobně vnímat jako omezující prostředí a nároky jako zlé útoky cizích lidí.

Má-li k nějaké změně v životě dítěte dojít (nástup do školky, první třídy), musí být naše rozhodnutí jednoznačné a není vhodné rozvádět za přítomnosti dítěte hovory s přáteli či s příbuznými o tom, že si nejsme jisti, jak to zvládne. Jednoznačnost totiž dítěti situaci silně zjednoduší - pochopí, že není oč smlouvat.

Připravit úzkostné dítě na nový krok můžeme postupně. V rámci "otužování" si můžeme s dítětem hrát na obchod, na kontrolu u pana doktora, na školu - dítě zde přebírá roli dospělého a vysvětluje, co má druhý dělat, proč se nemá bát...

Vždy je třeba s dítětem o nové situaci hovořit, poskytnout pravdivé informace.

V psychoterapii se používá i metoda projekce pomocí nakresleného obrázku - dítě nakreslí, co ho čeká, čeho se obává. Tím vším mu úzkostný stav připomínáme v situaci, kdy se nemusí bát, a pomáháme mu tím úzkost zvládnout.

/časopis Rodina a škola/